Hra Idiot Loci žije. Improvizuje se přímo před diváky
Tomáš Kladný : topzine.cz, 23. 12. 2011
Autoři scény a autor hudby v inscenaci sami vystupují, nezvyklé. Své umělecké návrhy tvoří zčásti vždy nanovo a jsou na scéně nepřetržitě přítomni.
Když navštívíte inscenaci Idiot Loci, zažijete svěží improvizaci. Nebudete se nudit, protože situace se rychle mění. Inscenace má svou osobitou hudební dramaturgii, která si zaslouží pozornost i sama o sobě.
Podobně je inscenace silná v momentech, kdy se prolíná s výtvarnou výpovědí. Výtvarná a hudební složka se s hereckou neilustrují. Jako svébytné se ve výpovědích násobí.
V momentě, kdy na scénu přichází zachránce, scénograf ho obkreslí na stěnu ve třech siláckých polohách, a teprve, když záchrance vysvobozuje mladou ženu, dokreslí mu do ruky sekyru. V tom momentu na jevišti pulzují stereotypy silného muže.
Mottem inscenace může být parafráze Samuela Becketta, že všechny příběhy jsou stejné. Sice poněkud vytržena z básnického kontextu, ale vyjadřuje snahu najít a ukázat to, co se vždy opakuje. Je to sázka na jistotu, neboť pokud se nám nevydaří najít to univerzální, zůstanou nám aspoň příběhy samotné.
Autoři uvádí nepřímou inspiraci Beckettovým dílem Novely a texty pro nic. Části textů v průběhu inscenace několikrát citují, nejčastěji formou písně. Zpívaná je například část prvního z Textů pro nic. Tyhle přímé výpůjčky Beckettovu prózu používají bez nároku na celistvost, snaží se prezentovat některé jeho obecnější myšlenky.
Kdyby byla celistvost Beckettova myšlení, slov a obrazů cílem, autoři by si snad vybrali z jeho her, protože se jako komplexní objekty na jeviště přenášejí snadněji. Také by možná nezvolili pro jeho věty písňovou formu, neboť v ní snáze uniká význam.
Myšlenky, které inscenaci inspirovaly a jsou sumarizovány v bulletinu, tvoří kontext, který můžete mít v průběhu inscenace na mysli. Nebo vám jej připomene citace, která je zpívána bez jakékoli narativní souvislosti s příběhy. Zdá se, že se tak i bulletin stává složkou inscenace.
Lákadlem inscenace je možnost zažít nečekané: improvizaci. Spájení spotnánních příběhů zastřešila myšlenka, která vidí ve všech příbězích jediný lidský příběh. Je ovšem nesmírně těžké ukázat obrysy univerzálního příběhu a vyhledat je v příbězích, natož dopředu nepřipravených. Tyhle obrysy by musely být předem dány, aby mohly vyznačit spontánně vznikající situace.
Lákadlem inscenace je možnost zažít nečekané: improvizaci. Spájení spotnánních příběhů zastřešila myšlenka, která vidí ve všech příbězích jediný lidský příběh. Je ovšem nesmírně těžké ukázat obrysy univerzálního příběhu a vyhledat je v příbězích, natož dopředu nepřipravených. Tyhle obrysy by musely být předem dány, aby mohly vyznačit spontánně vznikající situace.
Samozřejmě zde zůstává problém, zdali je vůbec možné pojmenovat tyto obrysy pro všechny příběhy. Jestli to možné není, obecnější přístup by musel vzít v potaz dialog mezi vznikající situací a vyznačujícím principem, který se ovšem principem stává v průběhu vyznačování.
To je i vnitřním problémem improvizace jako metody. V Idiot Loci probíhá volba příběhů i jejich skládání přímo na jevišti. Herci improvizují příběhy hlavně ve verbální rovině, což je dosti náročné cvičení, které vyžaduje hluboce rozvinuté jazykové vědomí.
Méně zvládnutá vypadá pohybová složka improvizovaného příběhu. Herečka představující superstar se své jednoduché pohybové variace drží celé představení, což se záhy stává monotónním nebo i rušivým.
V provedení si všimnete vtipných momentů i hereckých zádrhelů, ze kterých si ale dokážou pomoct, takže se improvizace nikdy zcela nezadrhne.
Herci si někdy pomáhají citacemi, a tak v představení zazněla věta: Zahraj to znovu, Same. Nebo, možná nevědomá, variace po cimrmanovsku, když autor popisuje strukturu své skladby, ve které se kontrastní motiv (Pěnkavy a mourka) vyhrotí, a pak zase zjemní.
V Idiot Loci můžete hádat podíl improvizované složky, a určitě se zasmějete. Kdybyste byli zvědaví na Becketta, Novely a texty pro nic si radši pročtěte.
Více o představení Idiot loci
