A. P. Čechov: Racek aneb velká hra na téma ´Umělec - vizionář nebo parazit?´

Richard Koníček : www.www-kulturaok-eu.cz, 01. 03. 2015

Soubor divadla D21 má jednu velkou výhodu. Hraje s nadšením, tvoří partu a nedělá to rozhodně jen pro peníze. Repertoár – jak už to u malých divadel je, mělo by a musí být – je pestrý. A tak si stálí i hostující herci jednou zahrají v naprosto ulítlé ´bláznovině´, podruhé v půvabné pohádce, pak zas ve filozofující črtě či apelující moralitce a ještě jindy v bezmála klaunovské feérii,´div ne moderně cirkusového typu, hodného pohybového divadla, k němuž mají dost blízko. No, a občas, si vystřihnou i klasiku. Snad, aby si zahráli ´pořádný kus´ a aby si vyzkoušeli, že ještě pořád umějí i to, co velká kamenná divadla. Taková byla v minulosti například Ibsenova Nora a takový je i 27. 2 2015 premiérový Čechovův Racek.
Proč Racek neboli Чайка (rusky v originále)?
Ruský spisovatel a lékař Anton Pavlovič Čechov napsal svou přelomovou (a to i v dějinách moderního evropského dramatu) hru v roce 1895 nebo 1896. Mimochodem jako moderní variaci na Shakespearova Hamleta (Treplev). Je to psychologické drama, které nazval komedií. Hra vznikla v čase, kdy ruské carství už krapánek zahnívalo, spělo k nechvalně známým revolucím a život elit trčel na mrtvém bodě, zatímco dole nazrával dějinný kvas.
Racek je čechovovský mix hořké komedie, téměř bez děje a s vývojově stagnujícími postavami. Takže vlastně pořádně náročná a exaltovaná konverzačka o lásce – nenaplněné, o životě – promarněném a o snech – nesplněných. Až závěrečné 4. dějství je určitý epilog (s dvouletým časovým odskokem), který uzavírá osudy všech protagonistů.
Racek má ale ještě jednu rovinu. Takříkajíc druhoplánovou. A na ni myslela i talentovaná režisérka představení Lucie Ferenzová:
„V D21 probíhá sezóna s podtitulem Umělec -vizionář nebo parazit?, což by klidně mohl být i podtitul Čechovova Racka, který je nejjednodušeji řečeno o lásce, smrti a umění… Jednu z hlavních postav Arkadinu hraje Hana Mathauserová, která je zároveň ředitelka divadla a o ´provozu umění´ v našich poměrech by mohla vyprávět hodiny. Ta hra je podle mě průřez tím, jak člověk plný ideálů a snů spadne do reality, nemá peníze, úspěch je nejasný, trápí se s láskou, je nešťastný a všechno, co tvoří, ať už píše, režíruje, hraje divadlo, nebo třeba dělá hudbu,musí dennodenně podrobovat otázce, jestli to má smysl a jaký. Někdy je to fakt na palici, ale někdy je to opojně svobodné, zábavné a krásné. Proto to asi všichni děláme. Čechov byl jeden z prvních absurdních dramatiků.“
Vážná čechovovská komedie – příležitost pro 6 statečných
Racek je úhelný divadelní kus, který měl někdy v repertoáru snad každý divadelní soubor. Je to ale i hra bez výrazné linie děje, upřednostňující vnitřní život postav. Klíčových je 6 jednostranných milostných vzplanutí. A i když jde všem o neopětované spleti lásek, diskutuje se tu navenek vzletně o umění. O herectví a literatuře. Hra to není snadná, neboť souvztažnosti mezi hlavními postavami se tu dějí ve zmínkách, náznacích, gestech a hereckém umu každého z herců. A pole mají pestré. Od nešťastné lásky přes rozpad osobnosti a sebevraždu – obligátní motiv tehdejšího žití ´zbytečných lidí´ (lišnie ludia) až po nezbytný alkoholismus. Tedy herecké příležitosti jako hrom.

Jak jsme to viděli na www.kulturaok-eu.cz?
D21 vystavělo hru na charakterních projevech 6 stěžejních postav. I když v originále je jich na jevišti víc, nebylo jich víc třeba. Jak už je v D21 zvykem, změny prostředí se tu navodí nemnoha – téměř polyfunkčními – jevištními detaily, několika převleky postav a hlavně symbolikou. Zajímavý režijní prvek rozhodně byla webová kamera, která snímala – když měla – co měla, a skýtala divákovi pocit pohledu zvenku. A pak stará almara. Jednou jeviště zahradního divadla, jindy útěšiště zraněné duše či těla, skrýš k útěku před světem a nakonec i pohřební truhla. Nebo pár špalků, navozujících atmosféru znuděného léta na břehu jezera i zemitého žití na venkově stranou všeho a bez impulzů. Anebo jeviště pokryté zmuchlanými papíry, demonstrujícími 2 roky intenzivního psaní. Do toho hudba, hra světel a symbolika barev. A nespočet minimalistických gest a symbolů.

A co herci, mají to proč hrát?
Rozhodně. Bylo znát, že si všichni užívají možnost zahrát si ´velkou´ roli ve ´velké´ hře. A ukázat, co v nich je.
Hlavní roli měl nováček souboru divadla D21 Milan Ligač (Konstantin Treplev), syn Iriny Arkadinové, herečky (Hana Mathauserová). Jejího partnera Borise Trigorina, spisovatele, si zahrál Michal Dudek. Rodinného přítele, doktora Jevgenije Dorna ztvárnil Petr Pochop.O zbylé dvě – ženské – postavy se podělily Mariana Čížková (Nina Zárečná) a mnohotvárná a mnohopostavová Jana Kozubková.

Milan Ligač
Je rozhodně příjemným překvapením. Ač dosud studuje konzervatoř, zvládl s přehledem onoho na počátku naivního rozmazleného puberťáka bez sebevědomí a šmrncu (pomohlo i kostýmní odění pro první část – vypadal fakt jako trapný poloblb), pak vzpurného klacka, který je současně v skrytu ale ještě klukem, co ještě potřebuje pofoukat bebí, které si z furiantství a v teatrálním gestu sám přivodil. A nakonec je z něj v závěru elegantní, leč upjatý a vnitřně nevyrovnaný muž. Jediným převlekem a zcela jinou gestikulací uhraje dospělého muže, pochybnostmi zmítaného spisovatele.

Hana Mathauserová
Že umí hrát, není pochyb. Že do jisté míry měla k roli vzhledem ke svému postavení šéfky divadla blízko, už tu řeč byla. Ale to není vše. Role jí nabídla také víc hereckých poloh. Paničku, majitelku všeho, herečku s hvězdnými manýry, stejně jako konec konců stále ještě spoluprožívající mámu (scéna s ošetřováním zraněného syna, kdy přepřahá od suverénní mondény k mateřské roli a zpět). A dokonce si mohla zahrát i zoufale zamilovanou ženu středního věku, která ví, že ztrácí milence, a v zoufalství se snižuje k jeho prošení a svému vášnivému podbízení se, které vytryskne zpod skořápky vyrovnané paní domu.

Michal Dudek

Zraje, nebo má v D21 čím dál tím lepší příležitosti. Coby štvaný literární řemeslník, rozmělňující talent na drobné, je nucen plnit redakční termíny a ´vyrábět´ líbivé, ale rutinní produkty, jež ho živí, proslavují, ale vnitřně neuspokojují ani náhodou. Sní si svůj sen o velkém tématu, o velkém zařazení do světového písemnictví. Nemá ale sílu vzletět jako racek, odpoutat se a jít do nejistot. Znovu a znovu se vrací do teplé, leč nudné a neinspirativní jistoty. Jeho dialog mezi mladou nadšenou obdivovatelkou (Nina) o literatuře nám (na www.kulturaok-eu.cz) mluvil přímo z duše. Zněl navíc opravdu přirozeně, věrohodně a byl samozřejmě jiný, avšak důstojně srovnatelný, se samotným Ivanem Trojanem, který tutéž roli poměrně nedávno ztvárnil v legendárním Dejvickém divadle.

Má už za sebou samozřejmě zkušenosti z DISKu, ale diváci ji mohou znát i z alternací v Divadle na cucky, Divadle Alfa, ze Studia Damúza, či Studia Ypsilon. A nedejte se mýlit, používá ještě i další jméno, Mariana Večeríková. Její zprvu naivní a tak půvabně mladě nadšená dívenka sršící optimismem a vírou v krásno života byla přesvědčivá. Zamilovaná po uši do toho, kdo ji nemiluje, odmítající lásku toho, kdo miluje ji, a tak burcuje k spoluprožívání. A k lítosti. Zmítaná tak velkou touhou vzlétnout, že nakonec prchá divoce z domova za vidinou svého snu a nadějí v naplnění své nenaplnitelné lásky. A nakonec pak z ní je unavená, okoralá, uvláčená mladá žena, která začíná chápat, že život není sen, ale realita, a ta že je jiná. Za vše, myslím, mluví úvodní – trapná – deklamace vnuceného textu, který jí nic neříká, a na konci jeho citace či variace, ovšem už s prožitkem a pochopením.

Na prknech D21 už předvedla mnohé. A vším, čím je na jevišti, tím je zjevně ráda a je v tom dobrá. Kromě toho, že je tvárná, má porci humoru, která jí dovoluje shodit se, aniž by ztratila důstojnost (Ctibor Turba by z ní měl určitě radost), dokáže dojmout i bavit. Její multitalent jí dává místy až drastickou lehkost hraní bez zábran a křeče. A doplnila v podstatě vše, co mělo v komorně pojatém velkém dramatu být a být nemohlo. Více postav. Tu truchlivých, tu groteskních, tu šokujících a k tomu dodala zpěv a nepřehlédnutelnou gestikulaci. Je vidět, že zkušenosti z mnoha malých scén a souborů (Divadelní studio Továrna, Mezery, o. s.,Divadlo Disk, Divadlo Na zábradlí,Meet Factory, Experimentální prostor NoD, Divadlo Puls, Venuše ve Švehlovce a Palác Akropolis), stejně jako zkušenosti z D21 dělají své.
Petr Pochop
Poslední ze jmenovaných. Ne však významem. Neměl ve hře příliš prostoru. Jeho doktor pouze glosuje. Ostřílený bard souboru se umí zatvářit a umí udeřit hřebíček na hlavičku. Ono i glosování se musí umět. Podle hesla ´není malých rolí´. Na první pohled veselá, sarkastická postava, která na druhý pohled dojímá svou nešťastností, svou nemohoucností se rozhodnout k nějaké změně. A tak se upíjí a lásky ho míjejí, každý ho má rád a nikdo ho nemiluje. Smutný klaun a realista zároveň. Vidoucí víc, než dává znát. A s podlomeným zdravím. Mimochodem jeho astmatické záchvaty – pokud je by je ´jen´ hrál, patřily by do učebnic medicíny. Pokud je ale při premiéře nehrál (autor řádků je totiž sám příležitostný astmatik), tak klobouk dolů. Nezasvěcení diváci se tomuto ´režijnímu nápadu´ nadšeně smáli… Já ale raději ne.

A poslední slovo dejme dramaturgii D21
„Potřebujeme nové formy. Nové formy potřebujeme, a když nejsou, tak radši nepotřebujeme vůbec nic.!

Komedie o umění a umělcích – spisovatelích a herečkách, kterou napsal lékař a znalec lidských charakterů A.P. Čechov.
Na venkovském panství u jezera se na léto sjíždí bohéma, odpoledna tráví filozofováním, společenskými hrami, všichni jsou zamilovaní a jednoho večera mladý pan Treplev uvede svou prvotinu, ve které hraje Nina, jeho první láska. Přijde se podívat také Treplevova matka a její nápadník, slavný spisovatel Trigorin. Představení ale nakonec sám autor po chvíli ukončí. Proč? A o čem a pro koho se doopravdy hrálo? Čechovovská variace Hamleta je také hra o smrti a ideálech, které díky grotesknosti životních situací berou za své. A také hra o tom, jak těžké je vyletět z rodinného hnízda…

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Racek