Autoterapeutický rozměr malíře Goulda
Martin Macháček : Radio Wave - Tyjátr, 01. 12. 2014
Někdejší Malé vinohradské divadlo, nyní D21 uvedlo hru Egona Tobiáše Gould, která rozkrývá osamocení výstředního umělce. Na příběhu malíře, který se vzdaluje ostatním vinou vlastní geniality, vyšinutosti a nechuti žít v zavedených strukturách, inscenátoři ukazují, jak je snadné „umřít sám“.
Jméno grafika a malíře Egona Tobiáše bývá nejvíce spojováno v tandemu s režisérem Janem Nebeským. Nicméně jeho text už v D21 uvedli. „Spolupráce vznikla úplně přirozeně. My se spolu známe deset let a už jsme tady jednu jeho menší hru dělali – třídílnou absurditu Ten kůň nelže. Dlouhodoběji jsme chtěli, aby nám Egon něco napsal. Tak se stalo, sešli jsme se s ním a před dvěma lety vznikl tenhle nápad,“ říká režisér inscenace Jiří Ondra.
Gould jednu z linií staví na odkazech na konkrétní díla (např. obrazů Pieta Mondriana nebo Francise Bacona). „Řekl bych, že je to takový souboj moderního umění a akčního malířství. Pro nás byly odkazy na konkrétní díla nějaký druhý plán, něco, co úplně všichni diváci nezaznamenají, ale pro nás je to nějaká detektivní součást inscenace,“ vysvětluje režisér. Konkrétní narážky na moderní umění vnímá také představitel Goulda Jakub Folvarčný: „Já si myslím, že přestože je to o výtvarném umění a napsané malířem, to téma je jinde než v malířství. Je tam spousta odkazů, které asi ocení znalí diváci, ale i bez nich se to dá pobrat a pojmout. Gould je mnohem obecnější příběh, na takovémto okraji se dá ocitnout spoustou různých způsobů. Umělcům se to stává často, ale netýká se to jenom jich.“
„Mě napadá takový Jim Čert, nebo podobní lidi, kteří jsou úplně asociální a sami si něco tvoří. Člověk se k nim nedostane. Je to někdo, kdo kašle na okolí i všechno a jede si, protože nedokáže nic jiného než se vyjadřovat tvůrčím způsobem,“ přemýšlí herečka Jana Kozubková. A režisér Ondra doplňuje: „Asi těch lidí bude víc. Každý se svým způsobem dostává do nějaké izolace – tím, že má vyhraněné názory. Pak je otázka, jestli je takový člověk v izolaci šťastný nebo nešťastný a co na to říká okolí. Pro mě je v tom spíš než nějaká existenciální rovina důležitá groteska.“
Divokost, s jakou Gould tvoří, nebo spíš si myslí, že tvoří, se odráží také ve vizuálu inscenace. Na jevišti se používá velké množství barev, které v závěru pokrývají většinu scény i aktérů. Jana Kozubková, představitelka řady postav (mimo jiné Boha), k tomu dodává: „Řeknu to slušně, ale já jsme to odnesla nejvíc. Jsem namalovaná Primalexem a válečkem od hlavy až k patě jako nějaký objekt. Aby toho nebylo málo, tak si potom vezmu černou a začerním si obličej.“ „Já jsem párkrát s barvami pracoval, takže vím, co umí, a proto jsme vybrali třeba Primalex. Obsah jednoho kýble jsme zaměnili za jogurt, aby to bylo ,herec friendly‘. Není to nic nepříjemného,“ říká Jakub Folvarčný.
Text je zřejmě inspirován reálným předobrazem. „Domnívám se, že i v tom textu je konkrétní narážka a ta hra má předobraz určitého autora nebo konkrétního umělce z českého prostředí, ale já bych to nechal tajemstvím, kdo to je, a můžeme se jenom domýšlet,“ uzavírá Jiří Ondra.
Více o představení Gould
