Franz Kafka: ´Ortel´ aneb kam jsme se to dostali?!

Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 31. 03. 2014

Nevíme, jestli je to tím, že soubor Divadla D21 dospívá (letos je mu 11 let), a tím spěje ke stále závažnějším tématům, nebo jestli ta stále závažnější témata sama oslovují stále vyzrálejší soubor. Ať tak či tak, je to tak. A stačí nahlédnout do repertoáru pro tento rok. Nora – Ibsen, Audience – Havel, 1984 – Orwell nebo Ortel – Kafka. Žádný vaudeville, ale pořádná makačka na vnitřní city, na bednu, na herecký projev i na diváka. Tedy podle nás. Ale protože repertoár divadla se podle svých vlastních slov orientuje na diváka od 20 do 50 let, pak avizujeme, že jsme diváci atypičtí, poněkud repertoárově (cca o půl generace) přezrálí. Ale i z té pozice přezrálých bychom řekli, že D21 prostě zkouší, co dovede (a není toho málo) a co se dá udělat s tématy, autory a díly velkých formátů na scéně malých formátů. A člověk zírá – a v tom nejlepším slova smyslu…

Kafka není denní čtení
Kdo nečetl Kafku (Franz Kafka, * 1883, Praha, + 1924, Kierling), ten není zase až tak moc divný. Ono je to totiž docela záhul prokousat se temnem a depresí tohoto autora. Ať už jde o cokoli od něj. V zásadě je to vždy tak trochu morbidní, tak trochu panoptikální a tak trochu černě groteskní. A myšlenka, která tam je, a ta je, je rozpoznatelná na druhý pokus a skoro jasná na třetí. A čtěte Kafku, ať už cokoli od něj, třikrát. A hle, divadlo s jeho zkratkou a jistou názorností při zachování dostatku prostoru pro divákovu fantazii a s nezbytným nadhledem typickým pro D21 vám i takové sousto, jakým je Kafka, podá v úpravě natolik stravitelné, že se jím nezalknete, že ho skousnete, že ho docela nenásilně přežvýkáte a na konec i spolknete a něco z něj ve vás zůstane. A to je, myslíme si, značně záslužný skutek. Vůči Kafkovu odkazu, vůči všeobecnému povědomí o něm a jeho knihách a myšlenkovém trustu a hlavně vůči Kafkou nepoučeným, či dokonce přímo nedotčeným, divákům. Odborník se nad Kafkou v D21 nepohorší a laik poučí. A to je přesně to, co by se stát mělo.

A cože to hráli za Kafku?
Premiérovým představením březnového divadelnění na prknech D21 se stala dramatizace Kafkovy – troufám si říci – méně známé povídky z roku 1912 nazvané ´Ortel´, v originále Das Urteil. Sama o sobě je tahle jeho povídka relativně přehledná obsahem a nevelká rozsahem. To mnohé usnadňuje dramatizaci. Franz Kafka ji uveřejnil v roce 1912. Stručně shrnuto, je to příběh Jiřího (jednoho ze čtyř sourozenců, z toho tří synů) a jeho otce. Jiří převzal, vzhledem k otcově věku a stavu, jeho pokulhávající firmu a ta prosperuje. Jenže: otec ve firmě dál pracuje a bydlí se synem. Matka Jiřího zemřela. Jiří má v Petrohradě přítele, se kterým si dopisuje. Ten si tam založil také obchod, ale z jeho listů je jasné, že není šťastný. Jiří více méně naopak. Právě se zasnoubil s Frídou a není si jist, zda je to vhodné sdělovat svému nešťastnému příteli, aby ho zbytečně neranil. Neštěstí začíná ve chvíli, kdy si přece jen usmyslí, že mu tu novinu sdělí, a než dopis s touhle zprávou pošle, jde se jako spořádaný syn poradit se svým autoritářským otcem. A malér je na světě. Čeká ho jen otcův sarkastický, krutý posměch. Otec samozřejmě poznal, že (a s kým) si jeho syn píše, vstoupil do hry a vede korespondenci s tím Petrohraďanem i on sám. Tajně a samozřejmě po svém. Nastává tím jakýsi comingout otcových pravých postojů k Jiřímu. A je to hotová vlna tsunami urážek a podpásové kritiky. Jiřího rozcupuje stran jeho schopností, jeho jako člověka i jeho způsobu žití. A hlavně, odsoudí i jeho zásnuby s Frídou.A co je pro Jiřího nejstrašnější, otec mu vyřkne ortel – předpoví mu jeho smrt utopením. Jiřího to tak sebere, že upadne do totální deprese a jde se zasebevraždit. Skokem z mostu. Krutý a více méně absurdní Ortel je tím naplněn…
Tolik originál – Kafkova povídka ´Ortel´.

A jak to vidí v D21?
Kafkovy povídky Ortel se po svém zmocnil sám umělecký šéf Divadla D21 a režisér inscenace Jiří Ondra a vytvořil na její motiv scénář hry, která se u nás hraje v české premiéře. Proč?
„Tématem letošní sezóny v našem divadle je Rodina – kdo, s kým a proč? A přesně na tahle témata se Kafkův ´Ortel´ ptá. Povídka obsahuje hlavní kafkovská témata a motivy (nevyrovnaný vztah k otci, ženám i sobě), a dokonce i narážky na konkrétní jména a osoby, o nichž sám autor později píše ve svých denících. Řekl bych, že hlavním tématem naší inscenace je nemožnost či neschopnost vyrovnat se světem rodičů, a tím i se sebou samým. Pro mne je ´Ortel´ jisté předurčení. Živý pobyt ve snu, ze kterého se člověk probudí, ale opět vstoupí do dalšího snu. Nechci říkat, že ten sen je zlý, to by bylo zavádějící, je spíš něčím děsivý, ale přesto ve své děsivosti může být i směšný, pokud v tom snu člověk pohlédne sám na sebe a řekne si, co tady vlastně dělám. Pro mě je Kafka autor, který rozhodně není symbolem nějakého ‚depresivně existenciálního vakua’, ale pohybuje se na samé hraně temné grotesky. Jeho zdánlivě složitý jazyk je ve skutečnosti zprostředkovatelem silného obrazu, který si lze před sebou zcela hmatatelně představit, a to se všemi smysly, které k obrazu náleží. Jde vždy o silné téma i pocit z atmosféry.“

Je to na divákovi
Ano, pan režisér má pravdu, prolínání snů, panoptikálně morbidních s groteskně bizarními. Vstupy těch, co už nejsou a nejasnost postav, které na jevišti jsou. Text proložený chytrými slovními hříčkami (scéna, kdy mladý nezkušený muž vstoupí do bordelu, kde animírka předvádí své smyslné kousky, zatímco chlípník jí při tom zírá mezi stehna a všichni tři to postupně komentují stejnou větou: Mladík: Kam jsem se to dostal… Animírka: Kam jsem se to dostala… Chlípník: Kam jsem se to dostal…). Logické znejisťující zvraty: „Vždyť jsi byl vlastně nevinné dítě, nebo ještě lépe řečeno, byl jsi ďáblův člověk!“. A samozřejmě i hudební složka a zpívané motivy: // „Z hlubin / umdlenosti / stoupáme / zas posíleni // Temní páni / co čekají / až se děti / vyčerpají“ //.
Nic tedy není v té hře vlastně jisté a nic není ani definitivní. Je jen a jen na divákovi, aby si sám udělal obrázek, jak to všechno vlastně opravdu bylo. A tím je to celé představení zajímavé, a tím je i důvod se k němu druhý den v mysli vracet. Nechat doznívat naznačené a hledat si svá vysvětlení. A to u – plytkých spektáklů – rozhodně nehrozí. ´Ortel´ není kus housky, který sníme, a je po všem. ´Ortel´ je sousto, které trávíme a vychutnáváme.

Šťastná mise Ivany Machalové
Pamětníci ´dávnověku´ D 21, tehdy ještě Malého Vinohradského divadla, si určitě vybaví jméno Ivana Huspeková. Osobnosti herecké i organizační, která byla spoluzakladatelkou tohoto souboru a až do roku 2011 (tedy 8 let) na jeho jevišti osobně excelovala. Myslíme si, že k vrcholným inscenacím ´jejího´ období nesporně patřily dvě pozoruhodné hry Davida Drábka. ´Berta (Od soumraku do úsvitu)´ a ´Děvčátko s mozkem´, v nichž právě Ivana Huspeková, dnes Machalová, zářila spolu se stávající členkou souboru Stelou Chmelovou. I když už dnes (téměř 3 roky) vedou umělecké cesty Ivany Machalové jinudy a lze ji vídat na scénách jiných ansámblů, její hostování v ´Ortelu´ bylo ´však opět zážitkem. A dobrým krokem.

Malý horůrek Petra Pochopa
Když si týden před premiérou natrhnete nešťastně lýtkový sval a osud vás donutí chodit o berlích, je to pro herce malér. V jiném divadle by se možná dala role ustát a oddeklamovat. V jiném možná. V D21 se ale ve hře na jevišti rozhodně nestojí a nedá se nic oddeklamovat. Prvky pohybového divadla jsou prvky pohybového divadla a hlavní postava děje se tak musí pohybovat a přelézat a poskakovat a plazit se a dělat s tělem všechno možné – berle neberle. Petr Pochop je zjevně nejen dobrý herec, ale i tvrdý chlap. Náročnou roli zvládl tak, že divák zůstával místy s otevřenou pusou, místy povytaženými koutky smíchu z klauniád a místy nestačil potlačovat své soucítění. Divák hlavně ale trnul, až se mu dlaně potily (zejména ten, kdo totéž prodělal a ví, jaké to je), aby ty berle nemusel v důsledku další nešťastné náhody vyměnit třeba za invalidní vozík. Dopadlo to ale dobře a dokonce se po dramaturgicko-diváckém konsenzu uvažuje, že do dalších repríz si Pochop berle ponechá, i když už je – naštěstí – potřebovat nebude. Slušelo mu to s nimi a zaslouží si ono trampské: „Umííí!!!“

Tah s dámou
Ze zbývajících tří představitelů řady rolí začněme hostující dámou Markétou Dvořákovou. Relativně nevelká role, řeklo by se. Ale není malých rolí, říká se. Příjemně civilní projevy, noblesní gesta skutečné dámy i rozverné unavené koketky, tvárný obličej měnící se podle okolností do všech potřebných poloh a výrazný hlas při zpěvních vstupech, jejichž je i spoluautorkou… Prostě dobrý tah s touto dámou.
Samuel Neduha a Michal Dudek. Dvě relativně nové akvizice souboru. Dvě relativně srovnatelné role. A dva rozdílné jevištní charaktery. Romantičtější a něžnější Neduha a naopak záhadný a studený Dudek. Obě charakterové postavy byly k ději potřebné jak sůl a oba se s nimi vyrovnali. Že ale takto zaškatulkovatelní být do budoucna nemusejí, doložily některé jejich etudy, které nám v rámci představení předvedli a které naznačily, že by měli zmáknout i jinačejší postavy. (Neduha a jeho rovnání skleniček pod dohledem sveřepého tyranského otce, Dudek nesmělec zasvěcovaný prostitutkou, a podobně).

Měli byste to vidět
Chvály už ale bylo dost. A to ještě nešla řeč o kostýmech, světelném parku, zajímavých (!) audiovizuálních ´ilustracích´ z projektoru a scénografii, která nutila herce k značným fyzickým výkonům. Nemá smysl to už dále prodlužovat. Co ale smysl má, je jít se na tohle přestavení podívat a říci si: kdopak by se Kafky bál. Fakt, důvod není. A tak jen ještě návnada pro některé diváky: Uvidíte i pravou dortovou (spíš bábovko-pudinkovou) válku jako z amerických grotesek zlaté éry. Bingo!

Titul: Ortel
Autor: Franz Kafka
Scénář a režie: Jiří Ondra
Hudba: Pavel Ptáčník, Markéta Dvořáková
Kostýmy: Něco z Kateřiny
Scénografie: Rozálie Vašíčková, Kazimir Popescu
Hrají: Markéta Dvořáková j.h., Petr Pochop, Samuel Neduha, Michal Dudek, Ivana Machalová j.h.
Žánr: tragikomedie
Přístupnost (?): od 15 let
Hodnocení: 90 %

Odkaz na původní zdroj

Více o představení Ortel