´1984´ aneb když moc není pouhý prostředek, ale rovnou cíl
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 17. 02. 2014
Vstupme do světa, kde vládne Velký Bratr a doufejme, že v něm nezmizíme…
Divadlo D21, jakoby bylo tehdy poněkud syto všech těch parafrází, gejzírů poezie a neotřelých divadelních nápadů, stejně jako dětských či polodětských kusů, jež jsou vždy v zásadě poetické a pozitivní, a jakoby si snad už tehdy před čtyřmi či pěti lety řeklo, že nám ukáže, že umí i hrát něco jiného, tak asi proto – tehdy ještě jako Malé Vinohradské divadlo – sáhlo po kusu, který je zcela z jiného soudku a v rámci cyklu Divadlo školám vystřihlo divadelní adaptaci slavného románu George Orwella s nic neříkajícím názvem ´1984´. A ejhle ono se to povedlo tak, že mrazení vyvolávající představení je na repertoáru dodnes a ještě se o derniéře – pokud víme – ani neuvažuje.
Za pár šupů – pořádný úspěch
Adaptace románu George Orwella není zrovna moc pohodová. Ta hra je dokonce značně drásavá. Zejména pak pro nás, kteří to snad tak nějak pamatujeme, či spíše tušíme, protože – naštěstí – jsme to sami a ani nikdo kolem nás nezažili. A není to ani hra snadná, tak jako není snadný ten v zásadě značně pesimistický, značně depresivní a značně beznadějně končící Orwellův sci-fi román. Není to ani v podstatě látka vhodná pro komorní obsazení a maličkatou scénu. A ejhle, ono se to fakt povedlo. Nynější D21 tak touto inscenací dává mimo jiné všem najevo, že pořádné divadlo ani tak nepotřebuje profiscénu a balíky grantů, ale potřebuje mít inscenační nápady, kterými dohoní ty nejsoucí balíky peněz poctivé promyšlené hraní, kterým zase překlene tu absenci opulentních grantů.
Orwell po zásahu dřevorubeckou sekerou
Režisérské duo (Pavel Khek a Peter Chmela) a dramatizátor (Jiří Roth) museli Orwellův košatý a různě tajnosnubný román otesat tak daleko, až zůstala skoro holá kostra. A že v tom románu těch větví a větviček, které nakonec šly do drtiče, bylo… A hle, ono to šlo! A najednou se z košatého stromu stal docela pohledný úpon – koncentrovaná milostná epizoda, dvou duší, které tuší, ale nevědí, které se zprvu spíše z trucu (po)milují, než se do sebe opravdu (spíše z justu) i zamilují. Ale ono jim to nakonec stejně není přáno ani dáno…
“Když dodržuješ určitá pravidla, můžeš si vytvořit docela slušný životní prostor.”
Tuhle únikovou větu bychom mohli vytesat do epitafu celé té pseudo- love story hlavního divadelního hrdiny Winstona Smithe v prolínačce, ale spíš už jen čísla 6047 a jeho zprvu jen kolegyně Julie, pak už i lásky a nakonec šedé zlomeniny, která v pudu sebezáchovy zradí vše, i tu jejich zatracenou lásku, na kterou – a jejich naivní idealismus – tak blbě oba dojeli.
Pár základních postav je pár základních postojů k pár základním možnostem se vyrovnat se situací, která se v roce vzniku Orwellovy literární fikce ještě jevila jako vize skoro snad až nemožná, a která se dnes v době elektroniky, pouličních kamer, sledovaných mobilů, mailů a všech námi navštívených internetových adres a kdoví čeho všeho ještě, o čem možná ani nevíme, stala až příliš reálnou. Každá z postav, a někteří jich hrají i více, je malou sondou do našich duší, do našich postojů možných i nemožných, do naší typologie. A každá si tu svou pseoudofilosofii také v určité chvíli vysloví, jako to učinila Julie větou: “Když dodržuješ určitá pravidla, můžeš si vytvořit docela slušný životní prostor.”
Herci neživí…
Jak už je v inscenacích D21 zvykem, není představení pouze o hercích, o těch ještě bude řeč, ale i o všem ostatním. Od techno-budovatelské hudby (Vladimír Nejedlý) přes světelný park a zvukové efekty až po kostýmy a rekvizity. Vše hezky minimalistické, ale vše pěkně zřetelné. Už jen fór s futuristickými brýlemi všudypřítomných pozorovatelů, znázorňujícími všudypřítomného a virtuálního Velkého Bratra. Zvládáme v pohodě všechna prolínání v čase, změny prostředí i nálad a atmosfér. A stačí k tomu pár židlí a pár rekvizit. Hodně a účinně hraje jako vždy v D21 i výprava (Agniezska Pátá).
… a živí
I když je – jak už bylo naznačeno – rozkošatělý příběh vypreparován na hlavní motiv vztahu dvou – zahraje si v něm živých herců šest, a to hned devět postav.
Tou hlavní a stále sám za sebe, je Winston Smith (Lukáš Šolc) vyčuhující jaksi z řady. Což je v ´zglajchšajtované´ společnosti krajně nedobré. Navíc myslí a hledá pravdu. Což je v téže společnosti, tedy společnosti postavené na falši a imaginaci, přímo vlastizrádné. Šolc si s postavou pohrává a nejvěrohodnější je určitě jako číslo 6047, ale neztrácí se ani v tajných skrytě záchodových pochybách a zvládá i prosvětlené setkání s Julií.
Julie (Stela Chmelová) je ženská, co to má ráda a prokmitává se žitím v rámci možností. „Hlavně musíš hodně křičet s davem a ledacos ti pak projde“ Takový trochu chameleon, které je vám chvíli líto a chvíli vás z té její amorfnosti až mrazí. Ale chápete ji. Chce si žít a pokud možno i užít. I když je láska i sex obecně už za hranicí zákona.
A pak je tu part dvojjediné Hany Mathauserové. Jednou jako poturčenec horší Turka, když představuje cvičitelku, velitelku a vůbec všechny ty živé a tupé nástroje moci. Jde z ní strach a je až odpudivá. A na druhé straně (stačí rozpustit vlasy, ukázat stehna a frivolní gesta) a je z ní holka z ulice. Máma dítěte, socka, produkt spodiny a společnosti. Ale také nešťastná ženská, která by chtěla normálně žít, ale režim ji tu šanci nedá, a to i přesto, že je pro něj bezcenná. Střídání obou rolí je nesporně pro herečku náročné a pro diváka příjemné, vidí dvě Mathauserové naráz.
V trojroli se blýskne Petr Pochop. Úlisný úředník, co jde s dobou, vlezlý kolega, ale také bestie, co rád mlátí lid a dělá špinavou práci, aby si jeho chlebodárci neušpinili ručičky. A tou třetí postavou je šíbr, šmejd, sketa, žijící z šedé ekonomiky a spolupracující, jak se jen dá, aby si udržel ten svůj statut prostředníka mezi světem politiky a podsvětím proletu. A hlavně, aby si udržel i ten svůj jidášský groš. I když role bachaře byla jistě náročná, i fyzicky, a Pochop dokazuje, že když chce, umí být i hodně zlý, takže ty dvě hadí role ji ale rozhodně zastínily.
Marie Hodinářová má roli jednu, relativně dokonce nepříliš velkou, ale o to dramatičtější. Dokládající, ono okřídlené, že není malých rolí. Nevím sice, proč hraje chlapa, ale to se v D21 děje dost často a dost běžně, ale její poseroutkovský týpek, co se třese jak oslíček a hlavně pak její zmlácená etuda, kdy chroptí disciplinovaně, zblble a vzdor logice “Musel jsem udělat něco strašného, když mě takhle ztloukli…” je dokonalá studie duševní trosky s vymytým mozkem.
Nakonec jsem si nechal Michala Dudka. Potvrzuje starou hereckou pravdu, že padouch se hraje každému herci nejlíp. Je co hrát. Ale pozor, Dudek, to zvládne tak s pěti šesti gesty, kovově studenou až řezavou mluvou a potkat ho (ne Dudka, ale jeho postavu), sevře se mi pajšl už tím, že jsem ho potkal. Zrůda v lidském balení, která působí parádně nevyzpytatelně. A děsí. Je obrazem toho, o čem je celá hra. Je rafinovaně více méně upozaděn, jen ať se věci dějí, jen ať se lidé ukáží, však já si to celé sleduju a já je pak ve jménu režimu, až bude třeba, náležitě sejmu. Nepotkal jsem sice nikdy žádného ´gestapáka, estébáka a jiného …áka,´ ale díky Dudkovi už vím, jaký by byl.
„Proč to všechno děláme? No, abychom měli moc!“
„Cílem mučení je mučení!“
„Cílem pronásledování je pronásledování!“
„Cílem moci je moc!“
Předposlední slovo
Teď bychom dali to slovo přímo inscenátorům samým, kteří ke hře říkají:
„Jak dnes můžeme hodnotit román popisující totalitu nejhrubšího zrna? Jako dávnou fikci? Nebo jako realitu dneška, která je mnohem rafinovanější, než si dovedeme představit? Má se člověk podřizovat politickým autoritám, nebo se má vzepřít? A co nás čeká, když se všichni podřídíme? Opravdu si myslíte, že žijeme ve svobodné společnosti? Neměl náhodou Orwell pravdu, když tvrdil, že Svoboda je Otroctví, Válka je Mír a Nevědomost je Síla? Přijďte na představení, které vám změní život.“
A nakonec ještě slovo poslední
To bychom měli dát samému autorovi románové předlohy panu Orwellovy:
“Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři – navždycky.”
Autor: George Orwell
Titul: 1984
Vstupte do světa, kde vládne Velký Bratr, a doufejte, že v něm nezmizíte…
Režie: Pavel Khek, Peter Chmela
Dramatizace: Jiří Roth
Hudba: Vladimír Nejedlý
Výprava: Agniezska Pátá
Žánr: drama
Premiéra: 29. 10. 2009
Hrají: Lukáš Šolc, Michal Dudek, Stela Chmelová/Tereza Karpianus, Hana Mathauserová, Petr Pochop, Marie Hodinářová
Stopáž: 85 minut
Více o představení 1984
