„Psáno jest v svatým Písmu, psáno jest v svatý Bibli.“
Richard Koníček : Kulturaok-eu.cz, 30. 11. 2021
Od Dickense k Pitínskému
Psal se rok 2015 a v D21 měla premiéru nová vánoční hra. Hra podle jedné z nejčtenějších a nejúspěšnějších Dickensových povídek, známá – Vánoční koleda. Režírovala je tehdy Věra Herajtová a „fungovala“ úspěšně až do letošního roku, kdy ji v repertoáru D21 nahrazuje zbrusu nová inscenace, tentokrát od českého autora, básníka, spisovatele, dramatika a divadelního režiséra, J. A. Pitínského. Před šesti lety bylo spojujícím motivem premiér sezony heslo Bez střechy a bez zákona. A hra – byť vánoční a relativně rozverná – odpovídala mottu sezony. Však jsme tehdy také napsali, „protože jde v zásadě o pohádku, o typické vánoční vyrovnání se uvnitř nás i s těmi kolem nás, což je ostatně do jisté míry i smysl Vánoc, končí hra napravením Vydřigroše a sérií jeho dobrých skutků, jimiž si vykupuje své špatné svědomí.“ Ano, byla to pohádka o tom, že padouch se napraví a jme se páchat dobré skutky pod tlakem svého svědomí. Zkrátka, jak řečeno, pohádka. To Pitínského hra, není pohádkou. Je to příběh. Zpoetizovaný, ale příběh příběhů, jímž se už víc jak dvě tisíciletí každoročně ztišujeme, a – alespoň v ty dny adventní – se snažíme chovat tak, jak bychom měli. Otevíráme se lásce, vzájemnému pochopení a poezii. A jaké že je motto letošní sezony v D21 „Infuze POEzie“. Tak jsme v tom správně. A to dokonce ještě režisér téhle hry a umělecký šéf D21, Jakub Šmíd, označil autora hry, J. A. Pitínského jako „básníka českého divadla“. Tak co víc dodávat. Poetická hra Betlém je – a bez nadsázky – „Infuze POEzie.“
„Jde malý chlapec za oslíkem a věci říká největší.“
Věta neběžná, věta všeříkající. Věta z textu hry. Věta charakterizující jednu textovou úroveň prolínající celou hrou. J. A. Pitínský, se vyznačuje – mimo jiné klady – i svébytným básnickým jazykem. Druhou textovou rovinu, tvoří výběr koled od českých, přes moravské až ke světovým. Zpívaným celým souborem na jevišti a pozor – byli jsme mezi diváky, tak víme své – i značnou částí diváctva. Překvapivě, tedy alespoň pro pamětníka ve věku autora těchto řádek, překvapivě mladými, zejména maminkami, jejichž ratolesti se bavili neméně, jazyk „nejazyk“. Včetně světově proslulé „velekoledy“ Adeste Fideles zpívané (a opravdu nádherně) sborem a mnoha divačkami – v latině. Byť existuje i několik českých textových verzí. To vše v doprovodu tu klavíru, tu harmonia, harmoniky a různých dalších zvukomalebných nástrojů. Noa třetí rovina textu hry je naopak ryze zemitá, česká, trefná, lidová, sem tam i v nářečích, odlehčující vše předchozí formou lidového divadla, lidové veselice, lidovosti, lidové slovesnosti, lidové poetiky, ale nikoli nějaké podbízivosti, či lacinosti. Mix tří textových rovin činí hru hravou, lehkou a přece povznášející.
„Veselé vánoční hody…
Zpívejme všichni koledy, o tom co se vskutku stalo, že se lidem narodilo, děťátko…“
Ano, tohle představení je taková hravá veselá lidová veslice. Zachycuje klasicky známý příběh, ale po svém. Tedy po Pitínsku. Divadlo na provázku, Hadivadlo, ale i nevšední soubory jiné. Vždy je tu ten typický Pitínského rukopis. Zůstal zachován i v D21. Ostatně tenhle soubor má právě k takové poetice a nevšednosti od počátku blízko. Jako vždy i tentokrát soubor představující nepočítaně typických lidových, charakteristických postav, jaké známe z betlémů a Ladových obrázků a jako vždy to vše uhraje v pěti. Fofr v přestrojování a převtělování je tradiční. A stačí k tomu pár kostýmních detailů a změna dikce a mimiky nová postava je na jevišti. Sledoval jsem přítomné děti a nečinilo jim to žádný problém. Zjevně viděli náhle další a jinou postavu. Dařila se i interakce s publikem. Nenásilná, nevyvolávající a přece vtahující. Což také patří k přednostem souboru i v jiných hrách. Zkrátka dobře, vše do sebe zapadalo, jako dobře seřízený orloj. A je jen škoda, že hra se dá bez údivu diváků reprízovat jen ve vánočním čase. Ale vzhledem k tomu že ta minulá ustála šestery, tak tahle, snad i pestřejší a více česká než ona minulá, ustojí neméně adventních a vánočních repríz v letech příštích.
A když už jsme to nakousli, tak osoby a obsazení…
Hudba hraje v inscenaci klíčovou roli. Zpěv následuje. Tak začněme u muzikuse, zde řečeného Maestra. Je jím Zdeněk Dočekal, muž přemnoha divadel, které jsou spojeny s jeho scénickou hudbou nebo hudebním umem. Za jiné jmenujme ty nejznámější Divadelní spolek Kašpar, 3D Company, Divadlo Radar, z těch alternativnějších, či Divadlo A. Dvořáka Příbram, Městské divadlo Mladá Boleslav, Městské divadlo Kladno, Švandovo divadlo, Divadlo Kalich z těch kamennějších. Ale v minulosti se už setkal autorsky třeba se Studiem Ypsilon, Divadlem DISK, Pidivadlo či Divadlem J. K. Tyla Plzeň. A pořád to není vše. Nyní tedy D21. Otázka zní, zda je to jen průlet nad D21 či dojde k autorskému uhnízdění. Ale rozhodně se zajetým strojkem téhle party splynul bez problémů.
Dalším kdo autora těchto řádek zaujal, byl nejmladší, možná i věkem, ale rozhodně služebně, příslušností k D21, Marek Zeman. Jeho letora, jeho typologie, jeho mimika, roli Archanděla (a přehršeli dalších postav) plně odpovídala a troufám si konstatovat, že šlo zatím o nejlepší nalezení se v roli, ztvárněné v D21. Možná i obsazením.
A teď už ke klasickým pilířům souboru.
Role Marie (a plno další postav a postaviček) byla svěřena Stele Chmelové. Jako neposkvrněná matka v charakterizujícím kostýmu, působila vznešeně a něžně, jsa sama matkou, i procítěně, stran malého Ježíška, zavinutého v plenčičkách. V ostatních rolích a a roličkách, ale vykoukla její specifická kulíškovskoraráškovská – možná – povaha, rozhodně schopnost. A zjevně si ta exposé užívala. A my s ní.
Běžně nepříliš zdůrazňovaná postava při ztvárněních těchto betlémských příběhů o narození, zde ovšem razantně vsazená coby memento světa, jenž nemá jen líc, ale má i rub, byla role Ďábla (a zase celá kupa další roliček) kterou ztvárnila Hana Mathauserová. Jednu botu bez podpatku, druhou s podpatkem, jakožto kopytem, působila správně démonicky, ale ne zas hororově, takže děti ji brali tak jak měli, jako čerta. Dospělí mohli vnímat přesahy do reality normálního světa. Zlo našeptávající, svádějící, v této hře, vždy zapuzené, ale… nejsou jen tyhle příběhy… Nezapomenu ale ani na její tvářičku, když v malé etudě ztvárňovala jedno z děcek chudého venkovského taťky vedoucího děti k jesličkám…
A poslední na řadě, Josef (a spousta dalších rolí) Petra Pochopa. (alternuje ho Samuel Neduha, ale ten byl na premiéře zatím pouze jako divák). Petr – Josef, je mužský, jací jsme vlastně všichni. Trochu hrr, trochu strejc, trochu ješita a trochu i moudrý táta, o kterého se můžeme všichni, když je nám nejhůř, opřít. Nesporně se ale vyřádil ve „štěku“ Heroda. Štěk, to byl – ale jen dějově – v rámci celé postavami nadupané hry. Jinak to štěk nebyl. Tenhle Herodes i mrazil, stejně jako ten v muzikálu Ježíš. Mocí omámený, všehoschopný a svodům ďábelské Hany Mathauserové v pozadí, podléhající, slaboch, co si hraje na siláka. Chronicky známá postava ze života kolem. Stačí se rozhlédnout. Jsou věční a jde z nich strach. Strach z té jejich všehoschopné neschopnosti.
Závěrem malá zmínka o scéně
Výprava je především dílem, Petry Krčmářové. Jako celek scéna vyznívá stylově, důstojně a mile teple. Světelná kombinace (světla a zvuk Magdalena Klára Hůlová a Ondřej Kahoun), s maličkým betlémem, který tak nabývá plasticity a stává se fakticky ústředním motivem, je výborný inscenační a scénografický nápad. Stejně tak jako nezbytné plošné, výškové a komůrkové členění jeviště, nutné pro celou řadu rychle se střídajících scén, scének, skečů. Jako na dávných obrazech pracujících se šerosvitem, vystoupilo z celku vždy přesně to, co k dané etudě patřilo. Jen – postřeh starého a skeptického diváka – to neustálé překračování, stoupání a klesání často skoro ve tmě, hrozí místy jako past na údy hereček a herců. Ale vyznívá to skvěle a účelně, což je podstatné.
Více o představení BETLÉM aneb Komedie o narození
