Rossmann je nepoučitelnej
Petra Zachatá : divadelni-noviny.cz, 26. 06. 2021
Divadlo D21 vůbec poprvé přizvalo ke spolupráci mladého režiséra Ondřeje Štefaňáka. Umělecký šéf Divadla X10 pro zdejší komorní soubor adaptoval Kafkovu Ameriku, titul dokonale souznící s mottem končící sezony v D21 – Zemský ráj to napohled – i se zdejší dlouhodobě rozvíjenou dramaturgickou linií určenou školám.
Kafkův nedokončený román popisuje neúspěšné pokusy dospívajícího Karla Rossmanna začlenit se do americké společnosti poté, co ho rodiče vyexpedují z Evropy, aby zahladili stopy po jeho (až příliš plodné) aféře se služkou. Svým způsobem jde o svérázný pokus o žánr tzv. Bildungsromanu. Ameriku autor vyobrazuje jako exemplář kořistnického, odcizeného společenského systému, který se sice opírá o hodnoty jako svoboda a rovné příležitosti, ale už neřeší, že ne každý startuje ze stejně výhodné pozice. Ve Štefaňákově dramatizaci například zazní: Celou zemí otřásají nepokoje, které mají na svědomí ti neúspěšní a líní. Nezapomeň, v Americe mají všichni rovné možnosti, ale jen někteří jich umí využít. Je to zvrácená logika: kdo si nedokázal svůj americký sen splnit, prostě se dost nesnažil. Ale co když byl zneužit těmi silnějšími, kteří se bezskrupulózně drali na vrchol?
Právě z tohoto paradoxu Štefaňákova interpretace vychází a v jednotlivých scénách (zastaveních na Rossmannově americké kalvárii) se k němu neustále vrací. Jakýmsi refrénem – a ironickým kontrapunktem – se stává citace z Listiny základních práv a svobod ČR. Už při příchodu diváků do sálu Hasan Zahirović v roli Rossmanna zamyšleně pronáší jednotlivé body tohoto dokumentu, jako by se je učil nazpaměť. (…) Osobní svoboda je zaručena. Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (…) Každý další člověk, kterému protagonista zkříží cestu, ho však přesvědčí o opaku. Znovu a znovu je okrádán, bit, sexuálně zneužíván, všichni s ním manipulují, aby jim sloužil. Na konci se inscenace vrací do výchozího bodu. Spíše než nadějné vyhlídky to evokuje sisyfovsky bezvýchodnou situaci.
Štefaňák do jevištního řešení důkladně otiskl svůj rukopis, jenž má snad nejblíže k žánru expresionistické grotesky. Je to zhmotněná ironie a škleb, od sarkastického užití písňových čísel přes herecká extempore v hledišti spojená s aktivizací diváků až po nejrůznější schválnosti na hraně trapnosti (Oživlá Socha Svobody coby bodrý transvestita, obtloustlá a rujná operní diva Brunelda v sexy kostýmku odkazujícím ke germánské mytologii). Herci na Štefaňákovu poetiku evidentně slyší, obzvláště přirozeně se v ní zabydleli Hana Mathauserová (ve více rolích přesně vystihla zvrácený mateřský typ i zmíněnou Bruneldu), Marek Zeman (coby Karlův strýc-kapitalista, stylizovaný do Strýčka Sama, i zmíněná trans-Socha Svobody) a Stela Chmelová (zejména v roli rozmazlené, panovačné lolitky Kláry v kožichu a s rokokovou parukou).
Zahirovićův Rossmann se v obklopení panoptikálních postav poněkud vytrácí – prostě existuje, neexhibuje. Plebejský prosťáček. Velmi funkční je samozřejmě „cizí“ přízvuk tohoto herce pocházejícího z Bosny a Hercegoviny. Do dospívajícího chlapce má svou fyziognomií daleko, mnohem spíš ztělesňuje archetyp věčného cizince, ve své naivitě neschopného čelit úkladům protřelejších, v systému „zabydlenějších“ jedinců.
Atmosféru multikulturní Ameriky dotvářejí i písně zpívané v několika jazycích, babylonský chaos podtrhuje mobilní točna, obsluhovaná samotnými herci. K nejzdařilejším scénám patří ty, v nichž aktéři improvizovaně interagují s publikem, ať už prodávají Rossmannovo oblečení, nebo hledají náhradního liftboye. Mimochodem, divačka, která se na premiéře za Karla uvolila zaskočit, na sebe svými půvaby a svou samozřejmou přítomností na jevišti zcela strhla pozornost, až jsem si říkala, zda to přeci jen nebylo domluvené.
U Štefaňáka se člověk zkrátka musí mít neustále na pozoru. V jednu chvíli už můžete být připraveni zlomit nad celým kusem hůl, ale vzápětí se režisér vytasí s tak fascinující scénou, že mu odpustíte všechny přešlapy. Pracovně jsem si jeho metodu nazvala poťouchlý eklekticismus a jsem velmi zvědavá, jak se bude jeho tvorba v dalších letech vyvíjet. S přísným dramaturgem, který trochu zkrotí přebujelost jeho nápadů, by mohl dosíci pozoruhodných výsledků.
Více o představení Amerika
