Fjodor Michajlovič Dostojevskij / Andrzej Wajda: Zločin a trest aneb lze doufat, že zločince vnitřní běsi neminou?!

Richard Koníček : www-kulturaok-eu, 04. 02. 2020

První únorovou sobotu jsme se na pozvání Divadla D21 zúčastnili 1. premiéry hry Zločin a trest. V kuloárech – i se zasvěcenými divadelníky a oborníky – jsme se shodli, že nás ten jeden a půl století starý příběh neminul. Jak v podobě literární, tak filmové, televizní a také divadelní. Přesto jsme v detailech tápali. Jen jsme si ujasnili, že víme, co je zločin a co trest. I když…

Čas plyne, doba se mění a zločiny s ní, ale věčné dilema zůstává.
Co je zločin? Co je adekvátní trest? Je ospravedlnitelný zločin, konaný s ušlechtilým posláním? A je trest jen postih ve smyslu právním? Je zločinec trestán už tím, že zločin páše? A hlavně má vůbec každý zločinec svědomí, či co, jež by mu trest přineslo, i kdyby ošálil spravedlnost? Myšlenky, které musejí každého napadat už při sledování tisku, médií a kauz, jaké doba a její styl přináší. Dnes a denně. Doba a styl. Dnes?A denně? Vždyť román Dostojevského vznikl před víc jak 150 lety! Ano. Ale člověk, jeho zločiny a jejich tresty tu byly dávno před románem, a jak vidno, jsou tu a budou i po románu. Třeba v jiných dimenzích, ale budou.

Proč verze Andrzeje Wajdy?
Režisér hry a umělecký šéf D21 Jakub Šmíd se pro převedení klasického ruského románu na jeviště rozhodl – z řady možností a pojetí realizovaných za minulá léta – použít komorní dramatizaci připravenou pro divadlo nejen polským filmovým, ale i divadelním režisérem Andrzejem Wajdou. Důvod byl rozumný a prostý. Ve Wajdově pojetí je obsáhlý román ´extrahován´ na vztah základních postav. Pěti. Čtyř mužů a jedné ženy.

Ba co víc, na souboj dvou mužů.
Pachatele – studenta Raskolnikova a vyšetřovatele Porfirije Petroviče. Další dva z románu vytknutí muži dotvářejí kontext, tak jako Soňa, jediná ženská hrdinka. Tímto macerováním obsahu se vyrýsovala základní myšlenka v plné nahotě, základní konflikt dostal zřetelnější kontury a divák se neztratil v zalidněném ději. Inu, podáno na stříbrném podnose. Diváku, dejte si toho plnou mísu! Až ti bude divně. A o to šlo. Zaburcovat s námi, abychom si vzpomněli, že navzdory podivné době, času nespravedlivosti a zla, mediálních a reálných kauz i násilí v přímém přenosu, máme (nebo ještě máme) mít v genech cosi, čemu se říká svědomí a že zločin, byť by ho světská, případně duchovním moc neodhalí, zločinem je a žere (nebo by měl žrát) naše nitro nejniternější. Je to tak? Je to ještě tak? Nebo už ne…?

Dobrá volba verze i tématu
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (* 1821 Moskva – + 1881Petrohrad) svůj román Zločin a trest napsal ve Wiesbadenu na přelomu let 1865 až 1866. Byl v dluzích z hazardních her, snažil se podporovat rodinu zesnulého bratra Michaila (+1864). Námět měl již v hlavě asi 10 let po návratu z vyhnanství v Omsku, kam se dostal za působení v kroužku utopických socialistů (Petraševců). Jejich ideje ho ale v Omsku přestaly oslovovat, pochopil, že násilí a revoluce nic neřeší, neboť otevře Pandořinu schránku zla, třeba s prapůvodně vedených ušlechtilou myšlenkou. Vše se nakonec otočí proti pachateli samému. Zločin a trest je tedy jakýmsi resumé toho všeho. Smysl románu Zločin a trest oslovil záhy nejen ruské čtenáře, ale i celý svět (u nás vyšel v roce 1899). Dnes je odborníky vnímán jako vzor, jenž ovlivnil následnou realistickou literaturu vůbec a stal se předobrazem psychologického románu, a následně divadelních adaptací, později filmu a TV.

Další hra D21, zabývající se otázkou svobody a jejích hranic
Dramaturgyně inscenace Kristýna Čepková to vidí živě: „Téma románu nezestárlo, stejně jako autorova schopnost geniálně vyvrhnout na stránky románu lidské nitro. Psychologická věrohodnost Dostojevského knih je neuvěřitelná. Příběhy zůstávají, jen kulisy se mění…“.
A tak inscenátoři nepotřebovali ani dobové kostýmy, jen jedna scéna je dokonalou zábavou smetánky jedoucí v obligátní ruské trojce i s překlopením opojného veselí v bezuzdnou krutost, dovolenou jen bohatým. Nebylo ani nutné děj transparentně posouvat do žhavé současnosti. Náznakové nadčasí, protkané prvky, současna trkne samo, že jde o děj věčný, lhostejno zda v předminulém, minulém či teď a tady. Objevíme stopu STB, gestapa, psychoteroru, zoufalství lámaných duší i pocity výjimečnosti, a tím pádem nadřazenosti a nepostihnutelnosti. Tu ideové, tu mocenské.

Vše je tu teď a již tu bylo tehdy. Nic nového. Žel.
Inscenátoři, režisér Jakub Šmíd, dramaturgyně Kristýna Čepková a výtvarnice Lenka Odvárková, v D21 už realizovali jinou temnou inscenaci ´Utrpení mladého Werthera´ (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/utrpeni-mladeho-werthera-die-leiden-des-jungen-werthers-aneb-kdyz-laska-prejde-ve-smrtonosnou-vasen/ ).

Kdo viděl, umí si představit atmosféru jejich dalšího díla, kdo ne, má možnost. Hra je dosud na repertoáru. Kristýna Čepková to objasňuje: „Inscenace Jakuba Šmída směřují k podstatě, ale nenechají se textem ani konvencí svazovat příliš. Vždy je dostatek místa pro svobodnou imaginaci. Jde o otevřenost vlivům, důležitou roli tu hraje inspirace. Jsme pokorní vůči autorovi, ale nebojíme se ‚punku‘. Ten ostatně skvěle ‚tvrdí‘ nekonvenční výtvarnice Lenka Odvárková.“

Zde si dovolíme potvrdit za všechny jiné případy onen zmíněný ´punk´ Lenky Odvárkové. Ano, nic násilného, jen mírně akcentované detaily. Nečnějí, ale ani nezavádějí. Jako třeba ´tetování´ na prstech Rozumichina. Dělá se to dnes běžně, ano, a první pohled autora těchto řádek i podezříval Marka Zemana (Rozumichin), že ´to tak normálně´ má. Omyl. Druhý pohled prozradil, že je to připraveno jen pro tuto pro hru, a to v ruštině, azbukou, Sonja. Detail za jiné… A je jich tam víc.

Herci domácí i přespolní
Ač má dáma jistě mít přednost, nechme ji na konec. Je sice v pozadí všeho, ale pánové přece jen z titulu rolí a scénáře hrají prim.
Hře dominuje hostující Vojtěch Hrabák, představující studenta Raskolnikova. Jeho dynamické herectví jsme už připomínali v článku o inscenaci Král Ubu, kde měl roli vedlejší (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/kral-ubu-aneb-nestoudna-groteska-o-prasackosti-zivota-vezdejsiho/ ). Nyní nám nejen potvrdil řečené, ale díky příležitosti je i náležitě povýšil.

Petr Pochop, kmenový bard D21, dostal díky typologii a věku, roli Porfije Petroviče, vyšetřovatele. A předvedl škálu povah, až se chlupy na zádech ježily. Od úlisné nevypočitatelnosti, k studené vlezlosti, od nabubřelosti a dvojtváří až po bestii s úsměvem. Padouši se hrají dobře, ale i to se musí umět. A Petr Pochop umí, což dokázal na těchto prknech nejednou.

Marek Zeman coby Razumichin je novým členem souboru. Neměl zatím šanci ohromit. Byl a své si uhrál. Od frajera po nechápavce, ale moc prostoru neměl. Zatím.

Zato skoro už staronový člen souboru, hostující Samuel Neduha v roli Marmeladova, také vlastně neměl moc prostoru, ve prospěch obou hlavních představitelů, ale předvedl etudy, které bezesporu patří k nejlepším jeho výkonům na půdě – minimálně – D21. Troska, která je zlomená životem, chlastem a osudem. Děs a zoufalství. Ubohost, která ho ale neponižuje, ani z něj nedělá trapnou postavu, která nás odpuzuje a nutí ji planě litovat.
A nakonec první a jediná dáma inscenace. Kristýna Podzimková. Je především krásná. Vůbec, ale i v roli. Jímavá jako trpná děvka, jímavá jako trpící dcera, jímavá jako tvor zoufale a beznadějně toužící po lásce a žití života, ne po živoření. A také pateticky krásná při zoufalém upínání se k Bohu, jenž jí stejně nikdy nemůže pomoci. Tragická femme fatale bez vlivu. Rusalka proměněná v mlhu hnanou větrem. Přesto se nedala přehlédnout, ani pominout.

Odkaz na původní zdroj


Více o představení Zločin a trest