Macbeth v D21 aneb když (divadelní) krev na hercích i divácích ulpí
Richard Koníček : www.www-kulturaok-eu.cz, 17. 01. 2017
Macbeth v D21 aneb když (divadelní) krev na hercích i divácích ulpí
Ač hru už přeložil nejeden vynikající překladatel, včetně Martina Hilského, zvolili inscenátoři za základ E. A. Saudka z roku 1957. V inscenaci se důvod v podstatě ukáže, když je citován autor překladu, jeho inscenační pokyny a dialogy jsou přechodně vedeny, jako bychom si četli dobový scénář. Působí to v tom přívalu dramatického děje až relaxačně a zábavně. A v tom je hlavní kouzlo inscenace. Změny. Přílivy a odlivy humoru a tragiky.
U svůdných, zrádných i zběsilých fúrií, podle Shakespeara čarodějnic, podle výkladu spíš sudiček, našeptávaček a vlastně vůbec všeho nečistého, zlého, špatného, co život lidem přináší. Stejně jako ty ´macbethy´, tu hrdinské, jindy zděšené sebou samými, a jindy komické i trapné ve svém zakalení smyslů.
Inscenátoři si vzali ponaučení z překladatelovy poznámky o nutnosti přílivu a odlivu humoru a tragiky a hru tak inscenovali. Vsuvky, skeče, gagy, nad rámec a přece v ději i textu, posouvají příběh v kolejích nastíněných velkým autorem, ale divákovi se mdlo nedělá.
Krev je tu hlavní součástí a symbolem všech bestiálních zločinů Macbetha, zešílivšího, schizofrenního, zprvu reka, pak zrůdy, která se točí v kolotoči svých výčitek svého zbědovaného svědomí, která se bojí už i sama sebe, ale krev je tu jen rekvizita. Krev je i názorný symbol událostí na jevišti. Cesty k moci, k opojení z moci, k šílenství mocí nemocného mocného Macbetha.
Ta krev je ale – v podání souboru – přiznaně divadelní. I vraždění a násilí je takt trochu přehrávané. Snad v duchu prvních inscenací kočovné divadelní společnosti, snad ze soucitu s divákem. Haldy mrtvol jsou, ano, vztahy se zabíjejí, ano, spolu s lidmi a duševním zdravím, ano, ale pořád je to jen divadlo. A neruší to tak, aby se divák prvoplánově děsil a zapomněl přemýšlet. Tak, aby ho bral děs ne z té divadelně prolévané divadelní krve, ale z toho mnohem podstatnějšího, že to tak bylo, je a zase bude.
A že i jinak pozitivní postava se může díky okolnostem a ambicím změnit v monstrum.
Tak co, dá se to vidět? Jo, mělo by…
Macbeth v režii Michala Háby je určitě zajímavou podívanou, rovněž netradičním pojetím klasiky. K atmosféře funkčně a bohatě, ale přece jen uměřeně, využívá režisér i autorské projekce natočené Markem Brožkem a nečekané hudební motivy, které připravil Jindřich Čížek. A svébytnou, jednoduchou a hlavně omyvatelnou scénou Adriany Černé.
Příběh Shakespearova Macbetha je tu prostě zpracován hodně specificky a hodně jinak, než jsme zvyklí z velkých divadel. Ale uvidíte, že je díky jisté symbolice až děsivě aktuální. Ale tak to u malých divadel má být, ne? Proto přece existují a proto tam také chodíme…
Více o představení Macbeth
